Všimli jste si, kolikrát denně jedete na autopilota? Přestože se domníváme, že se v každém okamžiku svobodně rozhodujeme a volíme, naše kroky, činy i myšlenky z 90% řídí ZVYK.

Autopilot: dobrý sluha …

Síla zvyku určuje, jak postupujeme při ranní hygieně, co si dáme k snídani, jakou cestou jedeme do práce, jak se tam přivítáme s kolegy, jak zahájíme svůj pracovní den, kam si sedneme při poradě … A tak dále až do večera. Ale autopilot ovlivňuje také, jaké noviny či časopis si přečteme, na jaké webové stránky se podíváme, do kterého obchodu půjdeme nakupovat a co si tam dáme do košíku, do jaké restaurace pozveme přátele na večeři, co si vybereme z jídelního lístku …

Tyto zautomatizované návyky dělají náš život snadnějším, jasnějším, přehlednějším a šetří naši energii. Když jedeme na autopilota, nemusíme se rozhodovat.

… ale zlý pán

Autopilot je nám ale k ničemu, když se rozhodneme ve svém životě něco změnit. Pak už se nemůžeme spolehnout na pohodlné vyběhané koleje, ale musíme činit vědomá rozhodnutí.

Třeba jen takový jednoduchý záměr shodit po zimě pár kilo. Vyžaduje od nás změnu celé řady automatických návyků, například:

• Co budeme snídat,
• Jak se dopravíme do práce a z práce,
• Co si vezmeme s sebou při odchodu z domova,
• Kam a s kým půjdeme na oběd a co si tam dáme,
• Kam půjdeme nakupovat a co dáme do košíku,
• Co budeme dělat odpoledne či večer po práci,
• S kým a jak budeme trávit svůj volný čas,
• Co uděláme, když nás večer přepadne „mlsná“ …

Každá tato situace, dříve plně zautomatizovaná, nás nyní staví před nutnost volby, rozhodnutí z mnoha různých možností. Obecná doporučení (např. jíst méně tuků a sacharidů a více se hýbat) nám v tu chvíli nejsou mnoho platná. Potřebujeme několikrát denně udělat naprosto konkrétní rozhodnutí, co si právě teď dáme na talíř nebo strčíme do pusy. Zda zmáčkneme tlačítko výtahu, nebo vyrazíme po schodech pěšky. Atd. atd.

Pokud například chceme do našeho denního režimu zařadit nějaký pohyb hned po ránu, opět se musíme konkrétně rozhodnout, jak to uděláme. Zacvičíme si hned, jak vylezeme z postele? Půjdeme si na chvíli zaběhat před odchodem do práce? Pojedeme do práce na kole, místo autem? Vystoupíme z trolejbusu o dvě zastávky dřív a dojdeme pěšky? Nebo existují ještě nějaké jiné možnosti, jak to udělat, které nás zatím ani nenapadly?

Rozhodovací paralýza

Problém je v tom, že čím více možností v danou chvíli máme, tím je pro nás rozhodnutí obtížnější. Psychologové tento stav nazývají rozhodovací paralýza.

Rozhodování má „na starosti“ racionální část naší mysli, náš „jezdec“. I když je rozhodování jezdcovou oblíbenou disciplínou, klade nároky na jeho sílu a vytrvalost. Čím více možností našemu jezdci nabídneme, tím více bude vyčerpaný.

Pokud je možností příliš mnoho, anebo pokud jsou možnosti nejasné a nepřehledné, jezdec se unaví. Toho okamžitě využije „slon“ (emocionální a instinktivní část naší psychiky) a vrátí se na původní cestu, kterou už má vyšlapanou a kterou dobře zná. Nebo si lehne.

V jednom obchodním domě připravili pro zákazníky ochutnávku marmelád. První den bylo na stolečku vystaveno 6 druhů marmelád. Protože zákazníkům chutnaly a šly na odbyt, manažer prodejny druhý den rozšířil nabídku na 24 druhů marmelád. Výsledek ho překvapil – zákazníci druhý den nakupovali podstatně méně! Stolek s 24 druhy marmelád sice přilákal na ochutnání více zákazníků, ale když si pak měli nějakou vybrat a koupit, nedokázali se rozhodnout. A tak řada z nich nekoupila nic.

Jak se zachováte vy, když máte na výběr hodně možností?

Představte si, že přijdete na oběd do restaurace, kde je na jednostránkovém jídelníčku výběr z pěti jídel. Asi si vyberete celkem snadno. Ale teď si představte, že ten jídelní lístek má dvacet stránek a je na něm 150 jídel! Co uděláte? Většina lidí si po chvíli zoufalého listování objedná něco, co aspoň zná nebo co si dává obvykle. Já si v takové situaci dávám smažák :-).

Paralýza rozhodování tedy způsobí, že čím více máme možností (jakkoli jsou dobré!), tím spíš se můžeme zablokovat a neudělat nakonec nic, nebo sklouznout ke svému obvyklému chování – k zautomatizovaným návykům.

Nejznámější a nejjednodušší cestou je vždycky status quo. Je pro nás emocionálně pohodlný, protože při něm podstatnou část voleb a variant předem vyloučíme. Odstraníme tak nepříjemné pocity nejistoty a úzkosti.

Proto lidé tak často změnu ve svém chování sice nastartují, ale po čase sklouznou zpátky ke svým zaběhaným návykům a zlozvykům.

Co tedy s tím?

Pokud chceme skutečně dosáhnout změny a tuto změnu také dlouhodobě udržet, potřebujeme omezit počet možností, zredukovat možné varianty našeho chování. Změna vždycky vzniká na úrovni jednotlivého rozhodování (Co si dám dneska k snídani? Pojedu do práce autem, nebo na kole? Načnu ten pytlík brambůrků?).

Osvědčuje se předem si promyslet, v jakých situacích se dostaneme před nutnost volby, a předem si připravit scénář. Přesně si definovat, jaké konkrétní chování chceme u sebe v daném okamžiku vidět. Místo obecných zásad je lepší stanovit si malý počet jasných a jednoduchých pravidel.

Pokud bude mít jezdec jasno a nebude zahlcený velkým počtem možností, snáze udrží slona na nové cestě.

Co pomáhá vám překonat rozhodovací paralýzu?

Napište svůj komentář do diskuse!