Proč vidíme věci jinak?

Už jsme si ukázali, že mnoho neshod a nedorozumění v komunikaci pramení z toho, že vidíme věci jinak. Tu samou situaci, stejnou realitu, vnímá každý z nás odlišně, dívá se na ni ze svého úhlu pohledu. V běžném životě nám to obvykle ani nepřijde, ale v obtížných rozhovorech vyniknou právě tyto aspekty.

Marie a Zdena pracují v jedné kanceláři. Marie často otvírá okno a větrá. Zdena pokaždé okno ihned zavře. Mají kvůli tomu opakované konflikty. Když se to včera stalo naposledy, bylo v kanceláři 22°C.

Jak viděla situaci Marie?

„Je tady hrozné horko. Nechápu, proč se ty kancelářské prostory tak přetápějí. Navíc je tu vydýchaný vzduch. V takovém prostředí se nedá pořádně soustředit na práci, lidé jsou za chvíli unavení. Potřebujeme všichni trochu čerstvého vzduchu! Musím trochu vyvětrat."

Jak viděla stejnou situaci Zdena?

„Už je tu zase chladno. Mám úplně studené nohy, a to jsem si dnes vzala teplejší punčochy. Ode dveří sem táhne. To topení se mi zdá úplně studené, není zavzdušněné? Lidé přece potřebují být v teple, aby se mohli soustředit na práci. Bojím se, že se nastydnu a budu nemocná – a to si teď před uzávěrkou vůbec nemůžu dovolit! A do toho ještě Marie otevírá okno – no to snad nemyslí vážně?“

Tu samou situaci (teplotu 22°C v kanceláři) vnímají a hodnotí obě dvě naprosto rozdílně. Marie má za to, že problémem je Zdena. Zdena si myslí, že problémem je Marie. Každá považuje tu druhou za sobeckou a bezohlednou.

I v jiných obtížných komunikačních situacích máme za to, že problémem jsou ONI, ti druzí. A je to tím, jací jsou – například lehkomyslní, naivní, hloupí, nezodpovědní, bezohlední, myslí jenom na sebe … A ONI mají za to, že problém jsme MY, protože … dtto.

Proč je to vždycky ten druhý, kdo je naivní, sobecký, hloupý, atd.? Proč nás nikdy ani nenapadne, že problémem bychom mohli být i my?

Má to několik důvodů:

Naše verze toho, co se stalo, dává vždycky smysl. Totiž dává ho nám. Ve skutečnosti smysl dává i to, co říká druhá strana – jen to obvykle nedokážeme nahlédnout.

Předpokládáme, že problém je způsobený tím, jaký ten druhý člověk je – jeho charakterovými vlastnostmi či schopnostmi, resp. jejich nedostatkem. Jediné řešení pak vidíme v tom, že by se ten druhý člověk měl změnit.  Nebo bychom se ho měli zbavit, když je takový – rozejít se s ním, propustit ho … Ve skutečnosti je to tím, že prostě vidíme věci jinak, naše pohledy na svět jsou odlišné od pohledů druhých lidí.

Ale jak je to možné, když přece „skutečnost“, „realita“ je stále ta samá? Jak to, že ji nedokážeme vnímat stejně?

Hlavní příčiny, proč vidíme svět jinak než druzí, jsou v tom, že:

• Máme různé informace. Pravděpodobně víme něco, co ten druhý člověk neví, a my zase nevíme něco, co ví on.
• Všímáme si různých věcí. Z celého spektra různých aspektů dané situace si vybíráme jen některé, na které zaměřujeme pozornost, jiné ignorujeme, nepovšimneme si jich, jakoby je nevidíme. Naše pozornost je selektivní.
• Pokládáme za důležité různé věci. I když si oba všimneme stejné věci, přikládáme jí různou důležitost.
• Interpretujeme věci různě. I když máme stejné informace, dáváme jim různé významy.
• Máme na věci různé názory. Máme v hlavě různá přesvědčení, často i předsudky, na základě kterých si vytváříme svoje stanoviska.
• Jsme ovlivnění naší minulou zkušeností. A naše zkušenosti jsou různě emočně zabarvené. Pokud nás třeba kdysi pokousal pes, budeme situaci, kdy proti nám na ulici běží pes bez vodítka, vnímat určitě jinak, než někdo, kdo takovou zkušenost nemá.
• Používáme různá implicitní pravidla – například co je dobré nebo špatné, co se v určité situaci má nebo nemá, smí nebo nesmí, co by lidé obecně měli nebo neměli dělat … Tato pravidla jsme se kdysi naučili, často už v dětství, a teď je bereme jako fakt, jako hotovou věc.
• Máme různé zájmy, různou motivaci. Podle toho, čeho sami v určité situaci chceme dosáhnout, vyhledáváme jen ty informace, které podporují náš pohled a dosažení našeho cíle.
• Máme různé osobnostní preference – jsme například spíše extravert, nebo introvert. Jsme spíše pečliví a plánovití, nebo flexibilní improvizátoři.

Popis, nebo hodnocení?

Problém vzniká v situaci, kdy začneme vydávat svůj úhel pohledu za jediný možný a správný, když vydáváme své názory za fakta. Místo popisu situace ihned nabízíme svoji interpretaci nebo hodnocení.

Jaký je v tom rozdíl? Popis je výsledkem nezaujatého pozorování („Brokolice je zelená“). Hodnocení obsahuje náš pohled na věc, ale druzí v něm často slyší kritiku, útok, zpochybnění jejich názoru – a tak mají tendenci se okamžitě bránit („Brokolice je hnusná“ x „To není pravda, brokolice je výborná!“).

Jakou důležitou komunikační dovednost tedy potřebujeme, abychom se s druhými dokázali domluvit a nevyvolávali zbytečné obranné reakce?

1. Umět rozlišovat mezi popisem a hodnocením.

2. Umět vyjádřit popis bez hodnocení.

Můžete si to hned zkusit. Které z následujících výroků jsou „čistým“ popisem, a v kterých je už obsaženo naše hodnocení nebo interpretace?

• Šéf nikdy nebere ohled na moje názory.
• Šéf se mě včera na poradě nezeptal na můj názor.
• Jana příliš pracuje.
• Jana obvykle odchází z kanceláře až po 18:00.
• Když Marii potřebujeme, nikdy tam není.
• Včera jsem Marii nezastihnul v kanceláři ani na telefonu.
• Ten obraz je kýč.
• Ten obraz se mi nelíbí.

Zkuste si v následujících týdnech tuto dovednost trénovat! Všímejte si toho, zda jsou vaše výroky, nebo výroky druhých lidí, popisem nebo hodnocením. Pokuste se situace více popisovat, a méně hodnotit. A všímejte si, jak na to budou druzí lidé reagovat.

Váš kouč Irma Bohoňková