Tak tedy, je v koučování lepší standardizovaný model, který přesně dopřeu určuje počet, délku a frekvenci (a někdy i obsah) koučovacích sezení? Nebo flexibilní přístup, kdy kouč všechny tyto věci s klientem domlouvá individuálně a koučování trvá tak dlouho, dokud klient cítí jeho potřebu?

Jaké jsou výhody a nevýhody jednotlivých přístupů?

Řekněme si otevřeně, že první přístup je výhodný zejména pro kouče. Usnadňuje jim plánování, dává jim větší jistoty a ano - přináší i vyšší příjmy. Pokud se klient dopředu zaváže absolvovat (a také zaplatí) 12 sezení, je to pro kouče jistě pohodlné. A pokud se na pátém sezení ukáže, že klient už svého cíle dosáhnul nebo svůj problém vyřešil? Nevadí, "profesionální" kouč mu ukáže, že má ještě mnoho dalších věcí k řešení!

Klient obvykle sám nemá představu, jak dlouho by koučování mělo trvat, zejména když jde o jeho první zkušenost s koučinkem. Spoléhá na koučovu expertízu, a proto obvykle přistoupí na to, co mu kouč prezentuje jako nezbytné k dosažení výsledku. A někteří koučové toho umí využít (ne-li přímo zneužít).

Ve firemním koučování se obvykle dobře potkávají výše uvedené potřeby na straně kouče s potřebami firemní administrativy. Na koučování přece musí být předem vyčleněný určitý budget. Někdo musí vystavit objednávku, a v té musejí být konkrétní čísla. Firmy často samy standardizované modely koučování vyžadují, a kouči se tomu (možná rádi) přizpůsobují.

Důležité také je si uvědomit, že používáním standardizovaného modelu kouč do určité míry přebírá zodpovědnost za koučovaného. Říká mu vlastně: "Já vím nejlíp, co potřebuješ a jak rychle jsi schopen toho dosáhnout".

Ve flexibilním modelu je rozsah koučování proměnlivý a závisí na potřebách klienta, na jeho možnostech (časových i finančních), na tématu, které chce řešit.

Asi už z výše uvedeného vyplývá, že já sama jsem spíše příznivcem flexibilního modelu koučování. V mém přístupu ke koučování mě hodně inspirovala SFBT (Solution Focused Brief Therapy) Steva de Shazera. Nesnažím se k sobě své klienty "připoutat" na dlouhou dobu, naopak se snažím dosáhnout co nejrychleji bodu, ze kterého už se klient rozhodne pokračovat dál sám, protože už se pro to cítí dostatečně kompetentní. Odpovědnost za délku a rozsah koučování tak z větší části přesouvám na klienta. Někteří klienti tak třeba přijdou jen jednou, někteří třikrát, s některými se scházím po dobu několika měsíců. Někteří se ozvou znovu třeba po půl roce nebo po roce, když opět potřebují něco "pořešit". Na konci každého sezení se klienta ptám, zda cítí potřebu přijít znovu a pokud ano, kdy chce přijít. Pak teprve dohodneme termín dalšího sezení.