Kdo se v naší hlavě nejčastěji hádá?

Máme v sobě například svého vnitřního Snílka nebo Vizionáře. Má úžasné cíle a plány, vidí tu skvělou budoucnost, kterou máme před sebou, chce pro nás to nejlepší. V tom se mu však postaví do cesty náš vnitřní Kritik, který říká něco jako“ „Do toho se vůbec nepouštěj, stejně to nevyjde. Nejsi na to dost chytrý, šikovný, hezký … Ostatní jsou mnohem chytřejší, šikovnější, krásnější než ty. Když se o to pokusíš, určitě to špatně dopadne. Vzpomeň si, co všechno už se ti v životě nepovedlo, co všechno už jsi zkazil.“ Nebo: „Když tohle uděláš, ostatní tě odsoudí, budou se ti smát, nebudou tě mít rádi. Co když někoho naštveš a on se pak na tebe bude zlobit?“ Anebo: „Nedávej si tu laťku tak vysoko, lepší je být opatrný a držet se hezky při zemi, pak se ti nemůže nic stát“. Pod vlivem takové studené sprchy náš Snílek často couvne a na své úžasné plány rezignuje.

Když už se přesto do něčeho pustíme a nepovede se nám to tak, jak jsme si představovali, Kritik nás opět začne peskovat: „Ty jsi to tedy zpackal, jsi úplně neschopný, nemožný, prostě k ničemu“. Tenhle vnitřní hlásek je dost nebezpečný pro naše sebevědomí a sebedůvěru. Když si budeme podobné věci dost často opakovat, sami sebe o tom přesvědčíme. A takové vnitřní přesvědčení pak funguje jako sebenaplňující se předpověď. Když budu předpokládat, že něco zkazím, pravděpodobně se to opravdu stane.

Náš vnitřní Kritik představuje naše skryté strachy a obavy. Máme strach ze selhání, z chyby, z odmítnutí, z konfliktu, z toho, že druhé lidi naštveme. Někdy je za ním skryta nepřiměřená snaha po „dokonalosti“ ve všem, co děláme, přehnaný perfekcionismus. Tento problém postihuje hlavně ženy: mají pocit, že musí být zároveň dobrou matkou, výkonnou profesionálkou, pozornou partnerkou, skvělou milenkou atd. atd. Taková očekávání jsou samozřejmě nereálná a nutně vedou k frustraci.

Kde se náš vnitřní Kritik vzal? Odmalička jsme velmi citlivě vnímali očekávání našeho okolí (v dětství hlavně našich rodičů) a poslouchali jejich hodnotící komentáře. Co tehdy převažovalo? Slýchali jste často chválu, vaši rodiče vás oceňovali a podporovali? Nebo vás často kritizovali, měli na vás přehnané nároky, podceňovali a sráželi vás? Všechny tyto postoje a výroky si postupně zvnitřňujeme a začneme se dívat sami na sebe očima našich „hodnotitelů“. Stanou se součástí našeho vnitřního dialogu. Promítají se do naší sebedůvěry a sebehodnocení. Náš vnitřní Kritik je blízkým příbuzným Freudova Superega, Berneova Rodiče nebo Gallweyova Prvního Já.

Vnitřní kritik obvykle triumfuje, když:

• nás někdo podceňuje,
• nás někdo kritizuje,
• někdo neschvaluje to, co děláme,
• někdo nedocení, jak se snažíme či obětujeme,
• jsme nespravedlivě obviněni z něčeho, co jsme neudělali,
• v něčem selžeme, uděláme chybu,
• uděláme něco méně dobře, než jsme si představovali,
• neuděláme něco, co jsme považovali za nutné udělat,
• uděláme nebo řekneme něco, co jsme neměli,
• věci se vyvíjejí jinak, než jsme očekávali.

Jak to tedy udělat, aby náš Kritik našeho Snílka pokaždé nepřeválcoval a nezadupal do země? Je to jednoduché – nesmíme jim dovolit, aby se spolu bavili přímo. Musíme do hry zapojit prostředníka – nazvěme ho náš vnitřní Realista. Když Snílek přijde s dalším úžasným plánem, nastoupí Realista a ptá se: Výborně, co je tedy teď třeba udělat, abychom ten plán mohli zrealizovat? Co pro to budeme potřebovat? Jaký bude první krok?“ A když přijde Kritik se svými pochybnostmi, opět nastoupí Realista: „Dobře, tak ty říkáš, že to nepůjde? Z čeho konkrétně máš obavu? V čem vidíš největší riziko? A jak to riziko můžeme odstranit nebo se na něj co nejlépe připravit?“