Český psycholog Jaro Křivohlavý uvádí ve své knížce Pozitivní psychologie tyto hlavní bariéry, které nám brání odpustit:

1. Obavy, že čin, který nás poškodil, se bude opakovat. Bojíme se, že pokud viníkovi odpustíme, bude se domnívat, že nám jeho chování vlastně nevadilo a klidně je zopakuje znovu. Nedůvěřujeme mu. Tady se ukazuje jasná souvislost mezi vlastními osobnostními charakteristikami a schopností odpouštět. Lidé, kteří jsou sami nedůvěryhodní, sami též více druhým lidem nedůvěřují. Ti, kteří jsou sami důvěryhodní, mají větší odvahu druhým lidem důvěřovat a nebojí se tak moc rizika spojeného s odpuštěním.

2. Strach vypadat jako slaboch. Bojíme se, že ztratíme tvář a druzí nás budou vnímat jako příliš měkké, pokud viníkovi jeho čin neodplatíme a nepotrestáme ho.

3. Přesvědčení, že odpuštěním nebude učiněno spravedlnosti zadost. Tato představa spočívá v ideji jakési absolutní spravedlnosti: zlé činy musí být potrestány.

4. Ztráta privilegia „hrdiny“. Jestliže nás někdo neprávem poškodil, druzí lidé s námi cítí a sympatizují, jsme hodni obdivu, máme možnost žádat odplatu a náš případný protiútok bude druhými schvalován.

5. Emocionální chaos. Negativní pocity se v nás hromadí jako v uzavřené láhvi. Jsme toho plní a nejsme schopní se s tím srovnat. Jsme tak uzavření ve svém vlastním nitru. Kritickou situaci si v duchu pořád opakujeme, stále znovu ji probíráme a pitváme, naše myšlenky se soustřeďují jen na odplatu a pomstu. Tím se dostáváme do začarovaného kruhu, protože v sobě své negativní emoce neustále posilujeme a nedovolíme jim odeznít.

6. Zastírání vážnosti činu. Odpuštění brání i to, pokud nedáme zřetelně najevo, že čin považujeme za něco špatného, snažíme se setřít náznak nepatřičnosti (dojem, že se stalo něco, co se stát nemělo) a pokračujeme v běžném styku s viníkem jakoby nic.

Lidé, kteří nedokáží odpouštět, jsou často příliš zaměření sami na sebe, egocentričtí, narcističtí. Naopak osobnostní charakteristiky, které kladně korelují se schopností odpouštět, jsou empatie, pokora a skromnost.