Situace, kdy nás někdo poškodil, ublížil nám či ukřivdil, můžeme řešit různým způsobem.

• Můžeme se zaměřit na spravedlivé potrestání viníka, uvažovat o odplatě, plánovat pomstu, požadovat odškodnění …
• Můžeme vzniklou situaci ignorovat, popřít, vytěsnit, zavřít oči nad tím, co se stalo.
• Můžeme tolerovat špatné chování našeho protivníka, chovat se k němu dál, jako by se nic nestalo, předstírat, že je vlastně všechno v pořádku.
• Nebo můžeme tuto situaci řešit jinak – odpuštěním.

Odpustit neznamená ani ignorovat chování druhého, ani ho pardonovat, ani mávnout rukou nad tím, co se stalo. Odpuštění je vědomá snaha změnit svoje negativní myšlenky a city k člověku, kterého vidíme jako „viníka“ či „útočníka“, vědomá snaha snížit negativní hodnocení toho, co chápeme jako ublížení, urážku či křivdu, ale přitom nezapomenout na to, co se stalo. Jde o vědomou snahu pochopit situaci a vyrovnat se s ní, pokusit se empaticky porozumět protivníkovi. Cílem je dosažení většího klidu mysli, fyzického i psychického uklidnění, dobrého subjektivního pocitu.

Co způsobuje odpuštění?

• Oprošťuje nás od zranění.
• Likviduje zlobu a vztek.
• Dává nám pocit klidu, pokoje a štěstí.
• Může zlepšit náš zdravotní stav.

Odpouštění je dynamický jev. Nejde obvykle o jednorázový akt, ale o proces, který probíhá v čase. První reakce na situaci, kdy nám někdo ublížil, je často velmi dramatická a emotivní. Zaplaví nás negativní pocity, cítíme zlost a nenávist k viníkovi, objeví se myšlenky na odplatu a pomstu. Teprve po čase, když odezní tyto silné prvotní emoce, jsme schopni vyhodnotit situaci a vědomě se rozhodnout pro odpuštění. Přestaneme se tolik zaměřovat na negativní situaci a na osobu viníka, a soustředíme se více sami na sebe, na svoje potřeby, na zachování vlastní psychické rovnováhy.

Ne náhodou většina náboženských systémů obsahuje doporučení odpouštět druhým lidem.

A Martin Seligman k tomu říká: „Tím, že neodpustíte, pachateli neublížíte, ale odpustíte-li, stanete se svobodnými“.