Pokud je první otázkou, která vás napadne v případě nějakého problému, „Kdo to zavinil?“ nebo „Kdo za to může?“, jste pravděpodobně zvyklí uvažovat v tzv. problémovém rámci.

Pro myšlení v problémovém rámci jsou typické například tyto otázky (které klademe sami sobě nebo druhým lidem):

• Co je špatně?
• Co se pokazilo?
• Jak nás to může poškodit?
• Proč se stala ta chyba?
• Proč vznikl ten problém?
• Kdo to zavinil?
• Jak by to dotyčný měl napravit?
• Jak by měl dotyčný být potrestán?

Co mají tyto otázky společného? Za prvé jsou negativně zaměřené. Sami sebe i druhé lidi jimi nastavujeme do negativního modu myšlení. A jak známo, negativní myšlení a negativní emoce se většinou vylučují s kreativitou.

Za druhé jsou tyto otázky orientované do minulosti, na to, co už se stalo. Jistě že někdy může být užitečné zjistit příčiny chyb, abychom se z nich mohli poučit. Ve velkém počtu případů je však vracení se do minulosti kontraproduktivní. Větší smysl než hledat příčiny a viníky problémů má zaměřit svou energii na hledání způsobů, jak se z dané situace co nejlépe dostat, jak vzniklé škody napravit, jak se z toho pro příště poučit.

Za třetí nás tyto otázky zbavují odpovědnosti za vzniklý problém. Hledání viníků je přímo českým národním sportem. Ať se stane cokoli, první, co slýcháme od většiny manažerů (a politiků) je: „Je třeba najít viníky a exemplárně je potrestat“. A pokud možno ještě „padni komu padni“. V každé situaci je obvykle možné označit nějakého viníka nebo viníky. Pokud se nám to podaří, výrazně se nám uleví: „To on / ona / oni za to může / můžou!“ Jestliže známe viníka, my sami jsme z obliga. My jsme to přece nezavinili, my za nic nemůžeme, to oni!

Hledání viníků obvykle zatemňuje původ problému i jeho možné řešení. Fred Kofman v knize „Vědomý business“ výstižně říká: „Úspěch má vždy mnoho rodičů, ale neúspěch je sirotkem“. Černobílé dělení na „viníky“ a „nevinné“ ve skutečnosti nefunguje a neexistuje. Když se mezi lidmi něco pokazí, má na tom obvykle svůj podíl každý z nich.

V práci vyvolává neustálé hledání viníků atmosféru strachu. Lidé se bojí udělat chybu, a tak veškeré svoje úsilí zaměřují na to, vyhnout se chybám. A když už chybu udělají, snaží se jí zakamuflovat nebo ji svést na někoho jiného. Aby neudělali chybu, raději nic nového nevyzkouší, nepřijdou s žádným vlastním nápadem, myšlenkou, inovací.