Zpětná vazba by měla být vždy popisná, nikoli hodnotící. Jaký je v tom rozdíl? Představte si, že jste si vyrobili hromádku papírových kuliček a pokoušíte se s nimi strefit do koše na papír, vzdáleného tři metry. Co říkáte (v duchu či nahlas) sami sobě, jakou zpětnou vazbu sami sobě dáváte, když se už potřetí po sobě netrefíte?

Zní vám v hlavě například toto? „Zase špatně, zase vedle, ty jsi ale nešika, ty se snad do toho koše nikdy netrefíš!“ To je typická ukázka hodnotící zpětné vazby. Když hodnotíme, používáme často slova „dobře – špatně“, „lepší – horší“, „správně – chybně“, „uspěl/a – neuspěl/a“. Takové hodnotící komentáře – ať už je říkáme v duchu sami sobě, nebo je skutečně slyšíme od druhého člověka (šéfa, trenéra, učitele, partnera …) – velmi negativně ovlivňují naše sebehodnocení a naši sebedůvěru. Když slyšíme „To bylo špatně“, naše podvědomí nám to automaticky překládá jako „Ty jsi špatný“.

Jak by naopak v našem příkladu s papírovými kuličkami mohla vypadat popisná zpětná vazba? Řekli bychom si například: „První pokus šel asi deset centimetrů vlevo od koše. Druhý pokus byl asi pět centimetrů vpravo. Třetí pokus šel těsně za koš“. Tím se nehodnotíte (jsem nešika), ale uvědomíte si třeba, že jste se vlastně pěkně zastříleli a ohraničili si zvenku prostor, do kterého se potřebujete trefit. Když teď zkusíte hodit něco mezi, kulička určitě skončí v koši!