Nejčastější vnitřní bariérou je strach. V průběhu svého života si obvykle vypěstujeme celou řadu různých strachů a obav. Neseme si je pak s sebou jako bubáky, schované někde po kapsách, kteří pak v pravou chvíli vylezou, sednou si nám za krk a našeptávají nám do ucha svoje osvědčené průpovídky.  Například: „Do tohohle se vůbec nepouštěj, stejně to zkazíš. Nejsi na to dost chytrý/á, šikovný/á, hezký/á … Druzí lidé jsou mnohem chytřejší, šikovnější, krásnější než ty. Když budeš riskovat, špatně to dopadne. Vzpomeň si, co všechno už se ti v životě nepovedlo, co všechno už jsi zkazil/a!“ nebo: „Když tohle uděláš, druzí lidé tě odsoudí, budou se ti smát, nebudou tě mít rádi. Co když někoho naštveš a on se pak na tebe bude zlobit?“ Anebo: „Nedávej si tu laťku tak vysoko, lepší je být opatrný a držet se hezky při zemi, pak se ti nemůže nic stát.“ Taky někdy slýcháte tyhle hlásky? Taky s nimi někdy vedete vnitřní dialog?

Naše strachy mívají nejrůznější podobu. Máme strach ze selhání (a proto se raději o nic ani nepokusíme). Máme strach z odmítnutí, z toho, že druhé lidi naštveme (a proto si raději necháme svůj názor pro sebe a snažíme se nevyčnívat z řady). Máme strach z konfliktu (a proto raději ustoupíme, zůstáváme raději nerozhodní a své záměry nedokončíme). Máme někdy dokonce strach ze snění (a proto nemáme žádné vize a žijeme bezcílně ze dne na den). Bojíme se, že bychom se mohli v životě znovu zklamat, v duchu si už prožíváme budoucí těžkosti nebo pocity zoufalství. Sami sebe sabotujeme svými myšlenkami a představami.

Pocit strachu je skutečný a vyvolává reálné psychologické a fyziologické reakce. Pod vlivem strachu se často cítíme jako ochromeni, tluče nám srdce, zrychluje se tep, rudneme nebo bledneme, chvějou se nám ruce, selhává nám paměť, nedokážeme si vybavit důležité věci a nedokážeme adekvátně reagovat na vzniklou situaci. Strach má černobílé vidění, uvažujeme v dimenzi "buď - anebo", nejsme schopni vidět další možnosti. Strach zcela blokuje naši kreativitu.

Jak se těchto strachů zbavit? Někdy je to jednodušší, než by se zdálo. Někdy stačí svého bubáka vytáhnout na světlo, pojmenovat ho, pořádně si ho prohlédnout. Potom mu poděkujeme za jeho dosavadní „služby“ a oznámíme mu, že se příště obejdeme bez jeho rad, ať už se neobtěžuje. A kdyby se přece jenom znovu pokusil, prostě ho nebudeme poslouchat.

Někdy stačí uvědomit si ten negativní výrok, který nám zní v hlavě, a vědomě ho nahradit pozitivní formulací. Takové povzbudivé větičce, kterou sami k sobě v duchu pronášíme, se říká pozitivní afirmace. Například: „Jsem sebevědomý/á, mám svůj plán a jsem schopný/á ho uskutečnit“. Nebo: „Umím se dobře rozhodnout a správně reagovat“.

Společné všem strachům a obavám je, že se na časové ose nacházejí v budoucnosti. Bojíme se něčěho, co by se mohlo stát, kdyby ..., ale ve skutečnosti to ještě nenastalo. Své obavy vytváříme v našich myslích, jsou to výtvory naší představivosti. Zkusme proto svoji představivost zaměstnat jinak - namísto na obavy se soustřeďme na své sny, přání, vize a cíle. Místo toho, co nemá nastat, se soustřeďme na to, co chceme, aby nastalo. Přesuňme se z budoucnosti do přítomnosti, buďme plně přítomní tady a teď a ptejme se sami sebe: "Co mohu nyní konkrétně udělat pro naplnění svého cíle?" Být plně přítomen znamená nedělat si starosti s minulostí nebo budoucností, protože to jsou dvě časové roviny, nad nimiž nemáme kontrolu. Jediné, co můžeme skutečně ovlivnit, je přítomnost.

Naše přesvědčení o tom, zda něco zvládneme, či ne, funguje jako sebenaplňující se předpověď. Jak výstižně řekl Henry Ford: „Ať už si myslíš, že to dokážeš, nebo že to nedokážeš, vždycky máš pravdu“. A jedno arabské přísloví říká: „Vede-li tě skuhrající havran, dojdeš k mršině“.