Důvěra je jedním ze základních předpokladů koučování a koučovacího vztahu.

Pokud ve druhé lidi spíše nedůvěřujeme, máme tendenci předpokládat, že jsou méně schopní, že věci sami nezvládnou, že si s obtížnými situacemi nebo problémy sami neporadí. To pak vede k tomu, že se za ně snažíme převzít odpovědnost, radit jim, pomáhat jim, rozhodovat za ně. V práci je projevem nízké důvěry direktivní nebo protektivní přístup k lidem. Pokud však za druhé lidi dlouhodobě přebíráme odpovědnost, oni sami se přestanou cítit odpovědní - za své chování, za své výsledky, za svůj život. Začnou se skutečně chovat závisle a nesamostatně. Nic nového se nenaučí.

Jak jste na tom vy? Důvěřujete ve druhé lidi - v jejich potenciál, schopnosti, samostatnost, kompetentnost? 

Otestujte si svoji schopnost důvěřovat pomocí odpovědí na následující otázky:

Dokážete přijmout každého člověka takového, jaký je? Snažíte se mu porozumět a pochopit ho?

Nebo máte potřebu druhé lidi hodnotit, rychle si je zatřídit a zaškatulkovat, a na základě toho se k nim pak chováte?

Máte tendenci lidem předem spíše důvěřovat, očekávat od nich to lepší, hledat v nich jejich dobré stránky?

Nebo se řídíte heslem "důvěřuj, ale prověřuj"? Očekáváte, že si lidé vaši důvěru musí nejdříve zasloužit, dokázat, že jsou jí hodni? Předem u lidí očekáváte spíše to negativní - špatné úmysly, špatné chování? Soustřeďujete se u druhých lidí hlavně na jejich horší stránky a nedostatky?

Předpokládáte, že jsou druzí lidé schopní a kompetentní - minimálně tak, jako vy sám / sama?

Myslíte si, že jsou druzí lidé schopní samostatně myslet, samostatně si nastavit své cíle a také jich dosáhnout, samostatně vyřešit své problémy?

Nebo spíš předpokládáte, že jsou lidé neschopní, že zadané úkoly sami nezvládnou, že jim musí někdo říci, jak mají postupovat? Když před vámi někdo mluví o svém problému, začnete ho hned řešit a radit druhému, co by měl dělat? Máte sklony druhé lidi "vodit za ručičku"?

Pokud druhé lidi kontrolujete, všímáte si hlavně toho, co dělají dobře, co už se jim daří?

Snažíte se druhé lidi "přistihnout" při úspěchu či dobrém výkonu, abyste je mohli povzbudit, pochválit, pozitivně motivovat?

Nebo kontrolujete hlavně proto, abyste odhalili chyby a nedostatky v práci druhých? Očekáváte předem, že lidé budou dělat chyby, a tyto chyby se snažíte najít?

Dokážete v práci delegovat úkoly na druhé, včetně potřebných pravomocí a odpovědností?

Věříte, že se můžete na druhé spolehnout? Že to druzí lidé zvládnou, nebo že se to dokáží naučit?

Nebo si raději všechno děláte sami, protože tak dobře, jako vy, to přece nikdo jiný neudělá?

Dáváte lidem prostor, aby si sami našli nejlepší cestu, jak nějaký úkol zvládnout?

Věříte, že lidé sami najdou vhodné cesty a postupy, možná dokonce lepší než ty, které jste vymyslel/a sám / sama?

Nebo jim podrobně říkáte, co, kdy a jak mají udělat, a každý jejich krok kontrolujete? Sklouzáváte někdy k mikromanagementu?

Co pro vás znamená "pomoci druhému"?

Vést ho k tomu - například pomocí otázek - aby využil vlastní potenciál, aby sám nalezl možnosti řešení, dospěl k vlastnímu rozhodnutí?

Nebo pro vás "pomoc" znamená něco za druhého člověka udělat, vyřešit, rozhodnout?

Jak reagujete, když se někdo neřídí vaší radou?

Plně to respektujete, protože věříte, že řešení, které je dobré pro vás, nemusí být dobré pro někoho jiného? Oceňujete, když se lidé slepě neřídí vašimi radami, ale hledají si vlastní cestu?

Nebo se na takového člověka rozzlobíte a jeho chování berete jako projev nevděku a neúcty k vám? Nebo ho začnete obviňovat z hlouposti a tvrdohlavosti? ("Já mu přece tak dobře radím, a teh hlupák / paličák mě nikdy neposlechne")

A jak jste na tom se sebedůvěrou? Jak moc věříte sami v sebe?

Víte, čeho chcete v životě dosáhnout, a věříte tomu, že to zvládnete? Pouštíte se rád/a do nových věcí a věříte, že každý problém dokážete nějak vyřešit? Snesete klidně, když s vámi někdo nesouhlasí, nebo když vás někdo nemá rád? Unesete kritiku?

Nebo trpíte pochybnostmi, zda zvládnete budoucí úkoly a výzvy? Pokud vás čeká nějaká obtížná situace, spíše očekáváte, že selžete, že to zkazíte? Dokáže vás pomyšlení na možné nesnáze, které by mohly nastat, odradit od vašich plánů? Máte tendenci věci vzdávat, když se něco nedaří? Znejistíte, když s vámi druzí lidé nesouhlasí, nebo když vás kritizují?

Kterým lidem nebo v jakých situacích byste chtěli začít více důvěřovat? Jaký pozitivní efekt by to mělo?

Mnoho úspěchů v budování vztahů založených na důvěře vám přeje váš kouč Irma Bohoňková!