V minulých newsletterech jsme si představili dvě nebezpečné nášlapné miny na poli mezilidské komunikace - otázku pravdy a otázku úmyslů. Dnes si k nim přidáme ještě třetí, možná tu nejnebezpečnější - je to otázka viny.

Kdo to zavinil? Kdo za to může? Čí je to chyba?

Alena a Jana pracují v jedné kanceláři. V posledním reportu, který Alena pravidelně odevzdává, udělala několik chyb. Šéf si toho hned všimnul a Aleně vyčinil. Alena je naštvaná. Je to všechno Janina chyba, protože Alenu pořád v práci ruší. Telefonuje ve společné kanceláři tak hlasitě, že se Alena nemůže vůbec soustředit! Kdo se může divit, že pak občas udělá chybičku? To Jana může za to, že Alena dostala od šéfa vynadáno!

S otázkou viny či zavinění je opět spojeno několik destruktivních, leč častých předpokladů:

Předpoklad č. 1

"Je to tvoje / vaše / jejich vina"

Když se něco nepříjemného stane, nebo se něco pokazí, máme tendenci okamžitě hledat viníka - čí je to vina. 

Proč máme tak silnou potřebu někoho obvinit? Asi je to proto, že sami nechceme být obviněni, nechceme být v roli viníka nebo příčiny problému. Když rychle ukážeme na někoho jiného, my sami zůstaneme "čistí", bez viny. A tak hledáme (a nacházíme) jasné důkazy a argumenty, kdo jiný za problém může.

Jenomže v roli viníka nechce být nikdo. Když obviníme druhého, okamžitě tím vyvoláme jeho silnou emotivní reakci a potřebu se bránit. 

Když nastane nějaký problém, hledání viníka nic nevyřeší, jen vyburcuje emoce všech zúčastněných a posune rozhovor z věcné roviny do roviny rozhovoru o identitě (Za koho mě má? Co si o mě myslí? Jak teď vypadám?).

Hra na hledání viníka navíc brání v hledání řešení. Snižuje naši schopnost přijít na to, co skutečně způsobilo problém, a udělat něco smysluplného pro to, aby se to napravilo.

Předpoklad č. 2

"Já za to nemůžu"

Když nastane nějaký problém, někdo ho přece musel zavinit, ne? A protože já jsem to rozhodně nebyl/a, je pouze jediný logický výstup - můžeš za to ty / můžete za to vy / můžou za to oni. 

Jako bychom se mentálně přenesli zpátky v čase, někam na úroveň mateřské školky. Vzpomínáte? "Já za to nemůžu, on si začal!"

Ve skutečnosti téměř vždycky platí, že když se něco pokazí mezi dvěma lidmi, zpravidla k tomu nějakým způsobem přispěli oba. Na problému se vždy nějak podílejí obě (všechny) zúčastněné strany. Místo hledání viníka bychom si tedy měli uvědomit, že k dané situaci jsme nejspíš přispěli oba (všichni), a měli bychom se zamyslet nad tím, jaký byl ten náš podíl.

Podílet se na problému totiž nemusíme jen tím, že něco (úmyslně nebo neúmyslně) uděláme, ale třeba i tím, že:

• si ho nepřiznáváme, děláme, jako by nebyl,
• předstíráme, že se vlastně nic neděje,
• vyhýbáme se nějakému tématu a okamžitě utneme rozhovor, když na něj druhý zkusí zavést řeč ("Já o tom zrovna teď nechci mluvit!"),
• neděláme nic a čekáme - až se to vyřeší samo, až se změní ten druhý ...

Předpoklad č. 3

"Musím tě přimět k přiznání viny a k přijetí odpovědnosti za nápravu"

Pokud jsme přesvědčeni, že my za nic nemůžeme a všechno je to vina toho druhého, budeme se ho snažit dotlačit k tomu, aby svou vinu přiznal a připustil. On to přece zavinil, tak za to musí převzít odpovědnost a nějak to napravit. Jenomže on se brání! Nechce se přiznat! Vymlouvá se! Nebo se to dokonce snaží úplně otočit a svést vinu na nás! Tak přitlačíme na pilu a snášíme další a další "důkazy" pro svou "obžalobu". Ale ten druhý dělá pochopitelně totéž - a konflikt je na světě. Ani jedna strana nechce ustoupit, protože by to znamenalo přiznání viny.

Ve skutečnosti místo vzájemného útočení a bránění se spíše potřebujeme společně hledat příčiny problému a možnosti jeho řešení. Potřebujeme spolupracovat.

Vzpomeňte si na nějaký obtížný rozhovor, který jste v poslední době vedli. Zkuste si odpovědět na otázky:

• Jak jsem k této situaci/problému přispěl/a já?
• Jak a čím jsem tuto situaci/problém umožnil/a?
• Jak k situaci/problému přispěl ten druhý?
• Jaké bylo moje přesvědčení o otázce viny?
• O čem byl asi přesvědčen on?
• Jaké jsem z toho měl/a pocity?
• Jak se asi cítil on?

Teprve když si uvědomíme a dokážeme připustit, že na problému mají vždycky nějaký podíl všechny zúčastněné strany, že jsme k němu nějakým dílem přispěli oba a že hledání a usvědčování viníků je kontraproduktivní, protože nám brání najít řešení, můžeme se dostat z pasti "rozhovoru o vině".

Přeji vám mnoho úspěšných rozhovorů v měsíci květnu!

Váš kouč Irma Bohoňková