Kolega, nebo konkurent?

04.04.2013 14:30

Teambuilding, outdoor, off-side, výjezdní zasedání, neformální akce, tmelení týmu … To jsou různé názvy pro aktivity, kterými se firmy a společnosti snaží posílit týmového ducha v pracovních kolektivech, dosáhnout lepší spolupráce a komunikace mezi jejich členy. A tak se svými kolegy šplháte na strom, slaníte ze skály, sjíždíte na raftu divokou řeku, budujete stavbu ze špejlí a z papíru, kreslíte společný obraz nebo třeba hrajete divadlo, a večer popíjíte na baru. A váš zaměstnavatel předpokládá a doufá, že se tak s kolegy lépe poznáte, odbouráte vzájemné bariéry v komunikaci a příští týden na pracovišti půjde vše lépe a radostněji.

Jenže to nemusí vždycky fungovat.

Naši kolegové jsou totiž často zároveň i naši rivalové, konkurenti. Usilujeme všichni o společné – a přitom omezené – zdroje: peníze na odměny, účast na vzdělávací akci, moc, vliv, zajímavé úkoly a projekty, možnost postupu, přízeň nadřízeného … Místo spolupráce se tak někdy na pracovišti odehrává spíše nelítostný boj. Někdy je zjevný – lidé se navzájem kritizují, osočují, dochází k třenicím a konfliktům. Někdy je boj více skrytý a probíhá prostřednictvím šíření různých informací a dezinformací, pomlouvání, intrikaření, manipulování …

Na rozdíl od svých přátel si své kolegy nemůžeme vybírat. Už tady byli, když jsme nastoupili do zaměstnání, nebo přišli až po nás, ale vybral je někdo jiný a my jsme se na tom rozhodnutí nemohli podílet. Přesto se od nás očekává „týmová práce“ a „týmový duch“. To znamená, že si budeme vzájemně důvěřovat, nezištně si pomáhat, ochotně spolupracovat, předávat si informace, táhnout za jeden provaz, přispívat ke společnému cíli a těšit se ze společných úspěchů. Jak mám ale důvěřovat kolegovi, který proti mně za mými zády kuje pikle, pomlouvá mě a evidentně usiluje o mou „židli“?

Domnívat se, že spolu lidé, zařazení do jednoho týmu, budou automaticky (a rádi) spolupracovat, je poněkud naivní a pošetilé. Dobrá týmová spolupráce nevzniká sama od sebe, jenom tím, že lidé pracují pohromadě a mají společné pracovní úkoly. Pro dobrou týmovou spolupráci je třeba něco udělat, a ten, kdo to může a měl by udělat, je především manažer týmu.

Co tedy šéf může udělat pro to, aby měl na pracovišti fungující a kooperující tým, a ne skupinu konkurujících si jednotlivců, jdoucích si vzájemně „po krku“?

Organizovat teambuildingové akce je jistě dobrý nápad, ale takovou akci je třeba dobře připravit, zorganizovat a načasovat. Účast na takové akci by měla být dobrovolná. Pokud je tým příliš rozhádaný, může společná akce přinést více škody než užitku. Ale takové akce by v každém případě měly být až tou pomyslnou třešničkou na dortu. Mnohem důležitější je každodenní péče manažera o fungování týmu, která znamená například:

Zacházet se členy týmu spravedlivě, měřit všem stejným metrem. Pocit nespravedlnosti vede ke konfliktům, protože útočí na náš pocit vlastní hodnoty.

Případné konflikty mezi členy týmu řešit včas, nenechat je „vyhnít“. Manažer může hrát roli nestranného moderátora konfliktu, vyslechnout obě strany a pak navrhnout řešení.

Dbát na dobrou informovanost členů týmu, a to jak o všem, co je pro práci týmu důležité, tak o aktivitách, rolích a úkolech jednotlivých členů.

Využívat techniky týmové práce všude tam, kde je to možné a vhodné, například týmové hledání nápadů (brainstorming) či týmové rozhodování. Při týmových diskusích by měl manažer hrát spíše roli nestranného facilitátora.

Zdůrazňovat společné cíle. Manažer by je měl stále připomínat a vysvětlovat jejich význam pro tým a zároveň by se měl sám stát příkladem v jejich dosahování.

Zajímat se o názory a potřeby členů týmu, aktivně naslouchat – tak může manažer včas zjistit případná problematická místa a konfliktům tak předcházet.

Cíleně budovat tým – při výběru nových zaměstnanců nezohledňovat pouze jejich odbornost, ale také jejich osobnostní charakteristiky a preferované týmové role. Zvážit, jak nový člověk zapadne do týmu a čím ho obohatí.

Připravit trénink efektivní týmové komunikace, kde se členové týmu učí vzájemně naslouchat, používat empatii, dívat se na věci z pohledu druhých lidí, soustředit se více na společné věci, než na to, co je rozděluje.

Jít sám příkladem v chování, které očekává od ostatních – komunikovat otevřeně, nikdy nikoho nepomlouvat, nabídnout pomoc a podporu těm, kteří to potřebují, nezadržovat informace, oceňovat přínosy lidí, důvěřovat jim, nepřivlastňovat si výsledky a úspěchy celého týmu.

Článek vyšel ve Zpravodaji pro mzdové účetní a personalisty dne 21.4.2011

Zpět