Před 10 lety bylo koučování v Čechách téměř novinkou, kterou sem přinesly zahraniční společnosti. Byla tu relativně malá komunita koučů a relativně málo firem, které koučink znaly nebo aktivně využívaly. V běžné populaci bylo koučování prakticky neznámé a pojem kouč byl považován výhradně za synonymum fotbalového nebo hokejového trenéra.

Postupně se koučování stalo módním pojmem a módní vlnou ve firmách. Koučů na českém trhu začalo přibývat. Vzniklo několik škol, které poskytují kurzy a akreditované výcviky v koučinku a ročně chrlí několik stovek absolventů. Kouči se ale začali nazývat i lidé, kteří žádným formálním (či dokonce akreditovaným) výcvikem neprošli. Koučování jako službu dnes nabízejí prakticky všechny vzdělávací a poradenské společnosti, mnoho lektorů a konzultantů na volné noze, řada psychologů. Velké firmy zaměstnávají vlastní interní kouče.

Na českém trhu začíná být překoučováno.

Nabídka koučovacích služeb je značně nepřehledná a pro klienty (či potenciální klienty) je obtížné se v ní vyznat.

Jednotliví kouči se hlásí k různým teoretickým konceptům, filozofickým východiskům a k různým koučovacím školám, směrům a přístupům. Klient si dnes může vybrat z řady „koučů s přívlastkem“: je libo systemického kouče, gestalt kouče, psychodynamického kouče, „Results Oriented“ nebo „Solution Focused“ kouče? Sami příznivci těchto směrů často nedokážou jasně a srozumitelně formulovat, čím se jejich přístup liší od jiných. Někteří kouči se pro změnu nehlásí vůbec k ničemu a vytvářejí si své vlastní směry, přístupy a metody.

Různí kouči se liší v tom, co to vlastně koučování přesně je, co ještě je a co už není koučování. Liší se v používaných technikách a metodách. Mají značně odlišné názory na průběh, délku a frekvenci koučování.

Přestože koučování je v podstatě velmi univerzální přístup, ve snaze odlišit se na trhu a najít si svou „tržní niku“ se objevují různé koučovací specializace. Některé z nich mají s koučováním jen málo společného, o to většího mediálního ohlasu se jim dostává. Schválně, kdo z vás ještě neslyšel o „sex-koučce“?

Působí tu profesní organizace koučů, které by měly garantovat kvalitu a profesionalitu svých členů. Ale – jak je pro naší malou zemičku typické – je jich tu hned několik, mají jiná pravidla a akreditační systémy, a příliš spolu nekomunikují ani nespolupracují. K členství v některých z nich pak postačuje pouze zaplacení ročního členského příspěvku. A členství v nich není pro kouče povinné.

A možná trochu paradoxní je fakt, že ačkoli koučů na českém trhu přibývá takřka geometrickou řadou, české pobočce největší světové profesní organizace koučů International Coach Federation (ICF) v poslední době počet členů klesá. O čem to asi svědčí?