Lidé často zaměňují cíle a přání. Některé naše cíle jsou spíš v rovině „zbožných přání“ či snů. Když lidé uvažují o svých dlouhodobých cílech, často říkají: „Můj cíl je být v životě šťastný a spokojený“. Co to ale konkrétně znamená? Co to tedy vlastně doopravdy chceme?

Aby byl náš cíl skutečně cílem, to znamená abychom byli schopni vydat se na cestu k němu, měl by splňovat několik důležitých kritérií.

Cíl musí být pozitivní

Když se lidí zeptáte, co chtějí, často vám dokážou velmi přesně vyjmenovat všechno, co nechtějí, co chtějí aby nebylo (co jim vadí , co se jim nelíbí, s čím nejsou spokojeni …). Otázka tedy zní: Dobrá, když se vám podaří toho všeho nechtěného se zbavit, co chcete mít místo toho?

Když myslíme na svůj cíl, podvědomě si představujeme tu situaci v budoucnosti, kdy je cíl naplněný. Jak si ale představit něco, co není? Jako „černou díru“? Naše představivost umí pracovat jenom v pozitivním směru, umíme si představit „něco“, těžko si představujeme „nic“. Zároveň platí, že k představě, kterou si vytvoříme, máme tendenci podvědomě směřovat. Jestliže si například stanovím jako cíl „nečervenat se a nekoktat při vystupování před lidmi“, jaký obrázek mi okamžitě zprostředkuje moje představivost? Samu sebe, jak stojím před lidmi rudá jako rak a zoufale koktám. Budu-li si opakovaně vyvolávat tuto představu, moje podvědomí už se spolehlivě postará o to, aby se také naplnila. Cíl je proto třeba přeformulovat pozitivně, například takto: „Chci dosáhnout toho, že budu před lidmi vystupovat sebejistě a mluvit plynule“.

Cíl musí být motivující

Jak silná je vaše motivace k dosažení vašeho cíle? Jak moc to chcete? Jak moc je to pro vás důležité? A proč chcete právě toto – když se vám podaří vašeho cíle dosáhnout, k čemu to bude dobré?

Jestliže nejsme dostatečně motivovaní a nevnímáme svůj cíl jako důležitý, pravděpodobně se nám ho nepodaří dosáhnout. Budeme mít tendenci to odkládat, vymlouvat se na nejrůznější překážky, nenajdeme v sobě dostatek chuti a energie, abychom se na cestu k cíli doopravdy vydali.

Takhle to často bývá s cíli, které vlastně nejsou naše. Řada věcí, které pokládáme za svoje cíle, mohou být ve skutečnosti cíle, které nám stanovil nebo podsunul někdo jiný. Nejlépe to poznáme, když se sami sebe zeptáme: „Chci – nebo měl bych – nebo musím?“ V podstatě všechny naše cíle, ale i aktivity a činnosti, vše, co děláme, můžeme rozdělit do těchto tří kategorií.

Chci: Pokud si na výše uvedenou otázku odpovím „chci“, je to skutečně můj cíl. Cíle, které si stanovíme sami, jsou ty, které nás nejvíce motivují.

Měl bych / měla bych: Nikdo mi to sice přímo nenařídil, ale cítím, že se to ode mě jaksi očekává. Takové cíle někdy zavánějí skrytou manipulací ze strany druhých lidí. Je dobré položit si otázky: Proč bych měl/a? A proč právě já? Kdo a proč to ode mě očekává? Chci jeho očekávání naplnit?

Musím: Tak tohle s velkou pravděpodobností není můj cíl – chce to po mě někdo jiný, někdo mi to nařídil. Pokud to neudělám, může to mít pro mě nějaké nepříjemné důsledky. Činnosti z kategorie „musím“ obvykle nevykonáváme s příliš velkou chutí, naše motivace je spíš negativní (obava z těch nepříjemných důsledků).

Na druhou stranu i cíle, které nám stanovil někdo jiný, nás mohou motivovat, pokud si je přeformulujeme jako náš vlastní cíl (například místo „Šéf mi nařídil, že musím udělat prezentaci u nového zákazníka“ si řeknu „Chci udělat tak dobrou prezentaci, abych tohoto nového zákazníka získal“).

Cíle, které si v životě stanovujete, by měly být opravdu vaše. Jen vy rozhodujete o tom, jaké cíle opravdu ve svém životě mít chcete.

Cíl musí být pod mojí kontrolou

Jak moc můžete ovlivnit dosažení vašeho cíle? Jak moc je to pod vaší kontrolou? Kdo nebo co má na dosažení cíle ještě vliv? Jak moc to, co vy sami uděláte, může přispět k dosažení vašeho cíle?

Pokoušet se dosáhnout cíle, který nemohu ovlivnit, připomíná snahu přelít sítem vodu z rybníka.

Typický cíl, který není pod mojí kontrolou, je: „Chci změnit někoho jiného“. Lidé se často domnívají, že největší překážkou k dosažení jejich cílů jsou druzí lidé. Kdyby se jim podařilo ty druhé nějak změnit, jak by potom bylo vše snadné! Často slýchám cíle jako: „Chci, aby můj partner nebyl tak nepořádný / aby byl víc doma / aby si mě víc všímal“. „Potřebuji, aby můj šéf víc ocenil moji práci / aby nebyl tak arogantní / aby …“.

Bohužel ještě nikdo nevynaleznul kouzelnou hůlku, s jejíž pomocí by bylo možné měnit druhé lidi. Existuje jenom jediný člověk na světě, kterého jsem schopna změnit – uvidím ho při pohledu do zrcadla. Jsem to já sám / já sama.

V mezilidských vztazích ale funguje cosi jako zákon akce a reakce. Já se nějak chovám vůči svému partnerovi (akce) a on se nějak chová ke mně (reakce). Jestliže já opakovaně vysílám nějaký signál (opakuji svoji akci), dostává se mi opakovaně téže reakce. Zároveň partnerovu reakci už podvědomě očekávám a svým chováním ho k ní nepřímo vybízím. Vzniká tak jakýsi začarovaný kruh, který je nutné přetnout.

Jestliže tedy skutečně nutně potřebujete, aby se změnil někdo jiný, zkuste se zeptat sami sebe:

• Co mohu ovlivnit ve vztahu k tomuto člověku?
• Co mohu změnit ve svém chování, ve svém přístupu k němu?
• Co mohu dělat jinak? Nebo naopak nedělat?

Pokud se vám podaří změnit svoje chování vůči druhému (svoji akci), velmi pravděpodobně se změní i jeho reakce.

Cíl musí být konkrétní a měřitelný

Co konkrétně chcete? Jak přesně to bude vypadat, až svého cíle dosáhnete? Jak a podle čeho poznáte, že jste dosáhli cíle? Co přesně bude jinak než teď?

Řada lidí je schopna si své cíle formulovat jen velmi obecně a mlhavě. Například: „Chci být spokojenější v práci“. „Chci zlepšit svoji angličtinu“. „Chci lépe vycházet s lidmi“.

Co ale pro vás konkrétně znamená pojem „lepší“ nebo „spokojenější“? Jak moc spokojení jste teď a o kolik spokojenější chcete být? Jak svoji spokojenost změříte?

Dobrou pomůckou je využití číselné škály. Zkuste si následující cvičení. Nakreslete si přímku a na ní číselnou škálu od 1 do 10. Na škále vyznačte konkrétní body:

• Bod A: Jak moc jste v tuto chvíli spokojeni ve vztahu ke svému cíli (se svým životem, se svojí angličtinou …)? 1 znamená „jsem naprosto nespokojen“, 10 znamená „jsem zcela spokojen“. Kde mezi těmito krajními hodnotami se nachází vaše současná spokojenost? Jste asi tak na dvojce, na pětce, na osmičce?
• Bod B: Co pro vás znamená být „spokojenější“? Kam se chcete na škále posunout?

Máte oba body vyznačené na škále? Dobrá, tak teď zkuste sami pro sebe specifikovat bod A. Jak to konkrétně vypadá, když se v tomto bodě nacházíte? Jak se to projevuje? Co konkrétně děláte, jak se chováte, co se děje, když jste v bodě A?

Nyní si představte, že už se vám podařilo (v tuto chvíli nezáleží na tom jak) dostat se do bodu B. Zeptejte se sami sebe: Jak to konkrétně vypadá v bodě B? Jak se to projevuje, že už tam jste? Co je jiného než v bodě A? Co se změnilo? Co děláte jinak? Co někdo jiný dělá jinak?

Hotovo? Podařilo se dát vašemu cíli konkrétnější obrysy? Dokážete nyní „změřit“, jak daleko na cestě k vašemu cíli už jste?

Cíl musí být časově ohraničený

Dokdy chcete dosáhnout svého cíle? Kdy chcete, aby byl splněn? A kdy chcete začít s jeho plněním? Kolik času tedy máte k dispozici?

Dokud cíl nemá své časové parametry, jasný a konkrétní termín splnění, je to stále jen naše zbožné přání. Možná namítnete, že u řady svých cílů nemůžete dopředu říci, kdy jich jste schopni dosáhnout. Že to nezáleží jenom na vás, ale na spoustě dalších okolností, které nemůžete ovlivnit. To vůbec nevadí, důležité je, abyste vůbec nějaký – byť třeba jenom „pracovní“, přibližný – termín měli. Cíle si přece stanovujete sami pro sebe. Jednou stanovený cíl není žádné dogma a pokud se v průběhu cesty změní podmínky a okolnosti, můžete svůj cíl kdykoli upravit, a to včetně termínu. Pokud si však žádný termín neurčíte, jak poznáte, jak daleko na cestě k cíli už jste? Jaké „kontrolní body“ budete mít?

Řada lidí odsouvá své cíle na „jednou, až …“. Pustím se do toho, až budou děti větší, až budu mít víc peněz, až budu mít víc času … V praxi však „jednou, až …“ nebo „později“ bohužel většinou znamená „nikdy“.

Dejte svým cílům konkrétní termíny, ať se můžete vydat na cestu.

Cíl nesmí být ani příliš snadný, ani příliš obtížný

Jak snadné nebo obtížné pro vás bude dosažení vašeho cíle? Jak moc si v tuto chvíli věříte, že to dokážete? Co budete muset obětovat, čeho se budete muset vzdát, abyste cíle dosáhli?

Pokud je náš cíl příliš snadno dosažitelný, zpravidla nás příliš nemotivuje. Na takovou „prkotinu“ přece ani nestojí za to vynakládat náš drahocenný čas a energii. Podobně to ale s motivací funguje, když si nastavíme laťku příliš vysoko. Jestliže je dopředu jasné, že náš cíl není reálný, že není v našich silách ho dosáhnout, proč bychom se tedy zbytečně namáhali? Optimální tedy je být „někde mezi“: cíl by pro nás měl být dostatečnou výzvou, ale zároveň musíme věřit, že je reálné ho dosáhnout.

Cíl musí být orientovaný na výkon

Vaše cíle mohou být orientované buď na výsledek (např. získám první místo na letošním krajském přeboru v běhu na 500 metrů), nebo na výkon (zlepším svůj čas v běhu na 500 metrů o pět sekund). Nevýhodou cíle, zaměřeného na výsledek, je to, že můžete selhat a svůj cíl nesplnit, i když jste vyvinuli maximální úsilí. Například se v den závodů nebudete cítit dobře, nebo bude konkurence vašich soupeřů příliš silná, takže doběhnete až na třetím místě, i když jste právě překonali svůj osobní rekord. Cíle orientované na výkon jsou více pod vaší kontrolou a zahrnují v sobě proces zlepšení. „Závodíme“ v tomto případě sami se sebou, nikoliv s nepředvídatelnou konkurencí.

Cíl musí být zaznamenaný 

Dali jste si někdy novoroční předsevzetí? Například že zhubnete, přestanete kouřit, začnete pravidelně cvičit a opravdu už letos něco uděláte s tou svojí angličtinou? Jak dlouho vám tohle předsevzetí vydrželo?

Někdy svých cílů nedosáhneme proto, že se sami necítíme vnitřně zavázaní jich dosáhnout. Obvykle pak říkáme, že máme slabou vůli. Jak tedy můžeme sami sobě zvýšit „závaznost“ svého cíle?

Praxe a zkušenosti ukazují, že náš cíl vnímáme jako závaznější, když:

• si ho napíšeme
• ho „zveřejníme“ – např. napíšeme na lísteček a připíchneme ho na nástěnku, přilepíme na zrcadlo v koupelně, přicvakneme magnetkem na ledničku …
• o něm někomu řekneme – máme teď „svědka“ a už je nám hloupé nechat to jen tak plavat, co kdyby se nás na to někdy zeptal?
• někoho požádáme, aby nás čas od času „zkontroloval“, zeptal se nás, jak jsme se svým cílem daleko.

Když si svůj cíl napíšeme a zaznamenáme, jednak nás to přiměje si jej přesně zformulovat, jednak se nám v naší mysli nerozplyne (kdykoliv se na něj můžeme podívat a připomenout si, jak konkrétně náš cíl zní). Nezapsané cíle mají tendenci se časem jaksi rozostřovat a vypařovat …

Nečekejte se stanovováním cílů na Nový rok. Nejlepší čas, kdy začít, je právě teď. Jestliže nebudete mít každý den určitý cíl, zůstanete jen u snění.