Pokud se na nás někdo jiný obrátí se svým problémem, zpravidla máme pocit, že se od nás očekává pomoc, rada, jak problém vyřešit, návrh nějakého „hotového řešení“. Tak tedy radíme a řešíme, a divíme se, že se druhý člověk našimi radami neřídí! Jak často na naši dobře míněnou radu slyšíme odpověď „Ano, ale …“

Jsou to totiž naše řešení, nikoli jeho. Vycházejí z našeho pohledu na svět, z našeho pochopení situace, z našich nepřenositelných zkušeností, z našeho „vnitřního světa“. A to je něco úplně jiného, než pohled a vnitřní svět člověka, který nás o pomoc žádá.

Skutečná pomoc nespočívá v nabídnutí rady nebo našeho řešení, ale v tom, že druhému člověku pomůžeme, aby našel svoje vlastní řešení.

Přístup, zaměřený na řešení, vychází z předpokladu, že lidé mají v sobě všechny zdroje, potřebné k vyřešení jejich problémů. Mají informace, které potřebují, aby si rozmysleli, co je žádoucí výsledek, a dosáhli jej. Každý člověk je sám tím hlavním a nejpřednějším odborníkem na to, kam chce jít a jak se tam může dostat.

Jak tedy pomoci druhým lidem dobrat se jejich vlastního řešení? Nejlépe tak, že jim budeme klást otázky. V přístupu, zaměřeném na řešení, fungují nejlépe tyto druhy otázek:

Otázky na cíl: Čeho chceš dosáhnout? Jak to bude vypadat, až problém bude vyřešený / nebude existovat? Co bude jinak? Co chceš mít namísto tohoto problému? Kdy toho chceš dosáhnout?

Otázky na předchozí řešení: Co ti pomohlo zvládnout podobné situace v minulosti? Jak jsi dříve postupoval, když jsi řešil nějaký problém?

Otázky na výjimky: Jsou nějaké situace, kdy se problém neobjevuje, kdy je to dobré? Co je v těchto situacích jinak? Co ty sám děláš v těchto situacích jinak?

Otázky na zdroje: Co v současné době funguje? Co ti pomáhá? O co se můžeš opřít?

Otázky na pokrok: Co už se aspoň trochu zlepšilo? Jakých změn k lepšímu sis v poslední době všimnul? Jak se ti to podařilo zlepšit?

Otázky na zvládání: Jak se ti to až doteď dařilo zvládat? Jak jsi to udělal, že to není ještě horší?

Otázky na možnosti: Jaké možné způsoby řešení existují? Jaké kroky by bylo možné udělat?

Takové otázky vedou partnera k tomu, aby si vytvořil obraz budoucnosti, v níž problém neexistuje a věci, které se podle něj mají stát, jsou popsány tak detailně, že to vytváří dojem, jako by se už staly. Pomáhají mu uvědomit si své zdroje a možnosti a najít vlastní řešení.

Pokud druhému budeme radit nebo na něj dokonce tlačit, aby se našimi radami řídil, zaženeme ho do obranné pozice a my sami se budeme cítit frustrovaní. Přijde-li člověk sám na to, co a jak má změnit, většinou to změní co nejvíc a na co nejdelší dobu, kdežto když je ke změně přinucen proti vlastní vůli, většinou se změní jen minimálně a na krátkou dobu. Když si člověk vytvoří a nalezne vlastní cestu, motivace k tomu, aby se po ní vydal, bude vybudovaná uvnitř, a není třeba ho nějak stimulovat zvenčí.