Jaké bariéry nám nejvíce brání domluvit se a porozumět si s druhými lidmi? Minule jsem psala o "nášlapné mině" v podobě otázky "Kdo má pravdu?"

Další nebezpečnou nášlapnou minou na poli naší komunikace je otázka lidských úmyslů.

Kdo to jak myslel? Proč někdo něco řekl nebo udělal? Co tím chtěl dosáhnout?

Alena a Jana pracují ve stejné kanceláři. Aleně vadí, když Jana nahlas telefonuje. Alena sice Janě nic neřekla, jasně jí to ale přece naznačuje. Například když Jana začne hlasitě mluvit do telefonu, Alena obrací oči v sloup a dává si ruce na uši. Jana ale svůj projev neztiší. Alena ví, proč to Jana dělá. Dělá to proto, aby Alenu naštvala. Schválně jí vyrušuje, aby se Alena nemohla soustředit na práci. Chce dosáhnout toho, aby Alena nebyla se svými úkoly včas hotová a aby jí šéf pokáral. Jana pak samozřejmě bude vypadat jako ta lepší!

Je to skutečně tak? Jaké úmysly má Jana doopravdy? A má vůbec nějaké?

Také na pole úmyslů vstupujeme s některými obvyklými, ale destruktivními předpoklady. 

Předpoklad č. 1

"Vím, jak jsi to myslel/a". "Vím, proč jsi to řekl/a nebo udělal/a"

Předpokládáme, že známe záměry a úmysly druhých. Je nám jasné, proč něco řekli nebo udělali. Nebo si to aspoň myslíme.

Ve skutečnosti nevidíme druhým lidem do hlavy. Jejich myšlenky jsou pro nás neviditelné. Naše předpoklady o záměrech druhých lidí jsou jen naše hypotézy. Často bývají mylné.

Lidská mysl je složitá a mnohovrstevná. Jak si vůbec můžeme myslet, že známe motivy a úmysly druhých lidí, když často nemáme jasno ani v těch vlastních?

Předpoklad č. 2

"Udělal/a jsi to proto, abych já ... / abys mě ..."

Často se domníváme, že druzí lidé dělají věci kvůli nám.

Na záměry druhých obvykle usuzujeme podle toho, co to s námi udělalo. Jsem například blondýna a někdo ve společnosti vypráví vtip o blondýnách? Pokud mě to pobavilo, předpokládám, že jeho úmyslem bylo mě pobavit. Pokud se mě to dotklo, je mi jasné, že se mě chtěl dotknout. Ten člověk si mě třeba ale vůbec nevšimnul. Vyprávěl vtip třeba jenom proto, aby na sebe upoutal pozornost. Nebo možná jenom chtěl překlenout trapnou chvíli ticha v konverzaci. Jaký byl jeho skutečný úmysl, to ví jenom on sám.

Ve skutečnosti nejsme pro druhé lidi tak důležití, jak se domníváme. Většinu věcí nedělají kvůli nám, ani kvůli někomu jinému, ale kvůli sobě - aby uspokojili svoje důležité potřeby.

Předpoklad č. 3

"Vím, co jsi zač." "Vím, jaký/á jsi".

Pokud si úmysly druhých lidí nejsme jisti, často předpokládáme to nejhorší - že nás chtějí poškodit, ublížit nám, ztrapnit nás atd. A obvykle také automaticky máme za to, že zlé úmysly znamenají špatný charakter. Z chování druhého pak vyvozujeme nejen to, jak to myslel, ale také, co je to za člověka. A začínáme nálepkovat, odsuzovat, obviňovat - je bezohledný, nespolehlivý, škodolibý, je to hulvát ...

Pokud ale začneme druhého nálepkovat a obviňovat, pouze tím vyvoláme jeho potřebu se bránit. A na konflikt je úspěšně zaděláno.

Ve skutečnosti je lidská psychika velmi komplikovaná a naše chování je ovlivněné celou řadou vnějších i vnitřních okolností. Z jednotlivých činů nebo výroků nelze zobecňovat na charakter člověka. Zkuste si uvědomit, jak se sami cítíte, když o vás druzí pronášejí nějaké zobecňující soudy.

Vzpomeňte si na nějaký obtížný rozhovor, který jste v poslední době vedli. Zkuste si odpovědět na otázky:

• Jaký byl váš úmysl? Čeho jste chtěl/a vy sám/sama dosáhnout?
• Jaký asi byl úmysl vašeho partnera v rozhovoru?
• Na základě čeho tak soudíte?
• Co s vámi jeho chování udělalo a jak jste se potom cítil/a?
• Co asi udělalo vaše chování s ním? Jak se asi mohl cítit on?
• Jaké úmysly asi přisuzoval on vám?

Teprve když si uvědomíme a dokážeme připustit, že nedokážeme číst myšlenky druhých lidí a jejich úmysly ve skutečnosti neznáme, stejně jako oni neznají ty naše, a že druzí lidé většinou nedělají a něříkají věci kvůli nám, můžeme se dostat z pasti "rozhovoru o úmyslech".

Tak co myslíte, jak jsem tenhle článek vlastně myslela?

Přeji vám mnoho komunikačních úspěchů v měsíci dubnu!

Váš kouč Irma Bohoňková