Zaškrtněte si výroky, se kterými jste připraveni souhlasit:

• Jsem zcela odpovědný/á za svůj život.
• Jsem odpovědný/á za svoje jednání - vše co dělám, dělám na základě vlastní volby a rozhodnutí.
• Jsem odpovědný/á také za svoje nejednání - za důsledky toho, že jsem něco neudělal/a.
• Jsem odpovědný/á za svoje pocity a emoce, včetně těch nepříjemných. Jejich zdrojem nejsou druzí lidé nebo vnější situace, ale můj pohled na ně, moje hodnocení situace.
• Jsem odpovědný/á za svoje potíže, problémy, nepohodlí - způsobuji si je sám/sama nebo k nim alespoň svým chováním výrazně přispívám.
• Jsem odpovědný/á za to, jak se chovám k druhým lidem.
• Jsem v důsledku toho odpovědný/á za to, jak mě vidí druzí lidé, jak se ke mně chovají a jak si mě váží.
• Jsem odpovědný/á za to, jak si vážím sám/sama sebe.
• Jsem odpovědný/á za svoje úspěchy i za svoje neúspěchy.
• Jsem odpovědný/á za všechna minulá rozhodnutí a volby, které jsem v životě udělal/a. To, kde jsem teď, je důsledkem mých předchozích rozhodnutí a voleb.
• Jsem rovněž odpovědný/á za všechna svá budoucí rozhodnutí a volby, za všechny změny, které udělám (nebo neudělám).

Dokázali jste souhlasit s většinou z těchto výroků? Nebo se vám při jejich čtení ježila srst a chtělo se vám křičet - a co ti ostatní lidé? co vnější okolnosti, které nemohu ovlivnit? co náhoda, smůla, ekonomická krize, skvrny na slunci?

Dokud si však neuvědomíme, že jsme tím jediným "režisérem" svého života, nedokážeme svůj život aktivně řídit a budeme pouze ve vleku vnějších okolností. Dokud si nepřipustíme, že si své potíže způsobujeme sami, nemůže se objevit motivace ke změně. Pokud budeme stále věřit, že naše problémy způsobují druzí lidé, smůla, neuspokojivé zaměstnání apod., proč vkládat energii do vlastní změny? Pokud jsem nespokojená s nějakou situací ve svém životě, musím se zeptat: Jak jsem já sama k takové situaci přispěla? To já jsem si přeci vybrala, že budu žít s tímto partnerem, že zůstanu v práci, která mě nebaví, že budu pracovat 18 hodin denně, že budu udržovat příliš velký dům, že se zadlužím atd. atd.

Náš život tak, jak ho žijeme, je našim vlastním výtvorem. Často si však přestaneme uvědomovat, že je to náš vlastní výtvor. Americký psychoterapeut Irvin D. Yalom k tomu říká: "Postupně se život stává tak strukturovaným, že jej člověk začíná považovat spíše za danost, za betonovou stavbu, kterou musí obývat, a ne za pavučinu, kterou si sám utkal a která se dá utkat znovu nejrůznějším způsobem".

Jak je to s mojí odpovědností za chování druhých lidí? V průběhu života si vytváříme určité názory na druhé, určitá očekávání, jak by se měli chovat. Toto očekávání zkresluje naše vnímání: vidíme pak u druhých lidí přesně to, co jsme očekávali, naše očekávání se nám tak opakovaně potvrzují. Podvědomě se k druhým lidem chováme způsobem, který vyvolává přesně ty reakce, jež očekáváme. Vytváří se tak efekt sebenaplňujícího se proroctví. Jedna moje klientka se například v práci opakovaně dostávala do situací, kdy si k ní muži "dovolovali", dělali jí různé návrhy a jí to bylo velmi nepříjemné. Když jsme rozebíraly její chování, zjistily jsme, že vysílá spoustu signálů, které si muži vykládali jako výzvu, a že tedy chování kolegů, které jí vadilo, sama nevědomky podněcovala.

O přijetí odpovědnosti vypovídá i naše mluva. Mluvíme obvykle v první osobě, používáme zájmeno "já", nebo se mu vyhýbáme? Používáme činný nebo trpný rod? Zaměňujeme podstatná jména za slovesa? Zobecňujeme informace? Zaměňujeme "musím" za "chci" nebo "nemohu" za "nechci"? Zkuste si uvědomit, jaký je rozdíl mezi následujícími výroky: