V minulém newsletteru jsme se zabývali tím, jak rozpoznat a pojmenovat své pocity. To je základní dovednost v rámci toho, čemu psychologové říkají "emoční inteligence".

Další - a neméně důležitou - dovedností je dovednost své pocity vyjádřit. To nám často také moc nejde. Dopouštíme se tady dvou hlavních chyb:

Chyba č. 1

Své pocity nedáváme vůbec najevo. Snažíme se je potlačit, utajit před ostatními, zachovat "poker face". Řídíme se nevyřčeným předpokladem, který si v sobě často neseme už od dětství: "Své pocity bych neměl/a dávat najevo a neměl/a bych o nich mluvit".

Jenomže jestliže jsou obtížné rozhovory především o emocích, co tím získáme, když budeme před ostatními své pocity skrývat? Ve skutečnosti je možné, a je dokonce velmi užitečné, dát najevo, jak se cítím, a také zjistit, jak se cítí ten druhý. Jen je to potřeba udělat vhodným a "společensky přijatelným" způsobem.

Chyba č. 2

Své pocity nekontrolovaně vyventilujeme, často je doslova "vychlístneme" na druhé lidi. To může být ještě O.K., pokud jde o pozitivní pocity (radost, nadšení), ale u negativních pocitů (zlost, hněv, rozčilení, vztek ...) to může být docela problém. Takovým nekontrolovaným výlevem emocí obvykle druhé lidi zraníme, dotkneme se jich, nebo v nich vyvoláme strach.

Negativní emoce dáváme najevo verbálně (zvyšování hlasu, křik, nadávky, urážky ...), nebo neverbálně (do něčeho bouchneme, kopneme, praštíme dveřmi ...). Když už o svých negativních pocitech mluvíme, obviňujeme z nich druhé lidi ("Ty jsi mě tedy pěkně naštval!", "Zklamali jste mě!", "Oni mě svým chováním neustále vytáčejí!").

Jak tedy vyjádřit své pocity?

Přijměte za své pocity odpovědnost

To, co druzí lidé říkají nebo dělají, mohou být pouze podněty či spouštěče, ale nikdy ne skutečné příčiny našich pocitů. Naše pocity nezpůsobují druzí lidé nebo vnější okolnosti, ale vytváříme si je sami - tím, jak se rozhodneme přijímat a interpretovat slova a činy druhých lidí. To, jak se budeme na věci a lidi kolem sebe dívat a jaká hodnocení si budeme sami pro sebe vytvářet, je jenom naše volba.

Například máme schůzku s partnerem, čekáme na něj, ale on stále nejde. Jaký závěr si sami ve své hlavě uděláme? Pokud si řekneme "To mi dělá schválně", nebo "Je tak bezohledný, nechá mě tu čekat a ani nezavolá", asi začneme pociťovat vztek a naštvání. Když pak partner konečně přijde, zlostně na něj vyjedeme: "No prosím tě kde jsi?". Pokud si ale řekneme "Určitě ho něco nepředvídaného zdrželo", zůstaneme zřejmě v klidu. Pokud si začneme říkat "Určitě se mu něco stalo!", začneme pociťovat strach. Stejná situace v nás tedy může vyvolat naprosto odlišné emoce, podle toho, jak si ji sami pro sebe interpretujeme.

Pokud se domníváme, že jsou za naše pocity odpovědní druzí lidé, máme tendenci je obviňovat ("Zklamal jsi mě, protože jsi nepřišel včas"). Projevem toho, že přijímáme za svoje pocity odpovědnost, je to, že neobviňujeme druhé, ale mluvíme za sebe a popisujeme, jak my se v tu chvíli cítíme a co potřebujeme ("Jsem zklamaná, když jsi přišel pozdě, protože jsem chtěla  ...").

Přičítání viny za naše pocity druhým lidem je obzvlášť nebezpečné při výchově dětí. Jak se asi cítí malé dítě, když slyší: "Maminku a tatínka trápí, když dostáváš špatné známky", "Já se z tebe zblázním", nebo třeba "Když to všechno nespapáš, budu moc smutná"?

Mluvte za sebe

Zkuste přeformulovat následující sdělení tak, abyste neobviňovali druhé, ale popisovali své pocity, mluvili za sebe:

• Rozčiluješ mě, že necháváš špinavé prádlo na zemi.    x        Jsem naštvaná, když vidím ležet špinavé prádlo na zemi.
• Naštval jsi mě, protože jsi nesplnil svůj slib.                   x       
• Zklamal jsi mě, protože jsi zapomněl na naše výročí.      x
• Jeho ironické poznámky mi ubližují.                               x

Rozlišujte mezi pocity a názory

Často sice používáme slovo "pocit", ve skutečnosti však vyjadřujeme nějaký názor, myšlenku nebo hodnocení. Takové věty obvykle začínají slovy "Mám pocit, že ...". Například:

• Mám pocit, že mě nemáš rád.
• Mám pocit, že mi nerozumíš.
• Mám z tebe pocit, že tam nechceš jít.
• Mám pocit, že bych ho nejraději praštil.
• Mám ze svého šéfa pocit, že si na mě zasednul.

Skutečné pocity vyjadřují věty, které začínají slovy "Cítím se ..." nebo "Jsem ...". Například:

• Cítím se šťastně.
• Jsem zklamaný.
• Cítím se plný energie.
• Jsem rozčilený.