Jednou z nejvýbušnějších nášlapných min na poli naší komunikace s druhými lidmi je otázka pravdy.

Jana a Alena pracují v jedné kanceláři. Alenu ruší, když Jana telefonuje. Tvrdí, že Jana mluví do telefonu moc nahlas, a ona se kvůli tomu nemůže soustředit na svoji práci. Alena si myslí, že Jana je bezohledná, sobecká a nekolegiální.  Jana se domnívá, že do telefonu mluví naprosto normálně, a že Alena je přecitlivělá a zbytečně vyvolává konflikty. Kdo má pravdu?

Na minové pole „pravdy“ obvykle každý z nás vstupuje s obvyklými, ale ochromujícími předpoklady:

Předpoklad č. 1:

„Vím, o co tady jde. Je mi to jasné“.

Pokud jsme přesvědčeni, že víme, co je pravda, jak to je, nebo jak to bylo, považujeme tento svůj pohled na situaci za danou věc, za fakt. A protože je nám všechno jasné, nemáme potřebu se ptát.

Ve skutečnosti každý z účastníků rozhovoru vidí jen část. Každý z nás přináší do rozhovoru jiné informace a dojmy. Na druhou stranu je toho asi dost důležitého, co každý z nás neví. Abychom mohli společně dospět k nějakému řešení, potřebujeme se naopak dozvědět co nejvíc o tom, jak se na situaci dívá ten druhý. K tomu ale potřebujeme spíš otevřené otázky, než kategorická prohlášení.

Předpoklad č. 2:

„Já mám pravdu, a ty se mýlíš (nebo lžeš)“.

Protože nám náš pohled na věc a naše interpretace skutečnosti přece dává smysl, usuzujeme z toho, že náš pohled je ten pravdivý. Z předpokladu "Já mám pravdu" pak implicitně vyvozujeme "... a to znamená, že pokud ty říkáš nebo si myslíš něco jiného, tak nemáš pravdu". V lepším případě se jenom mýlíš, v horším případě lžeš. Pohled druhého člověka nám totiž často žádný smysl nedává - jemu ale ano!

Ve skutečnosti je pro nás jen těžké připustit, že pravdu můžeme mít oba - každý ze svého úhlu pohledu, s informacemi a zkušenostmi, které máme.

Předpoklad č. 3:

„Pravda je jen jedna (a je to ta moje)“.

Ve skutečnosti v komunikaci mezi lidmi, zejména v obtížných rozhovorech, skoro nikdy nejde o faktickou správnost. Jde o protikladné vjemy, pohledy, názory, hodnoty, o různé interpretace situace. I kdybychom měli k dispozici jednoznačná fakta (např. že hlasitost Janiných telefonátů je 40 dB), neshodneme se na tom, co to znamená, jestli je to moc nebo málo, jestli je to dobře nebo špatně. Ve skutečnosti nejde o to, co je pravda, ale co je pro koho z nás důležité. Nic jako "objektivní pravda" tedy neexistuje.

Předpoklad č. 4:

„Musím tě přesvědčit o své pravdě“.

Protože pravda je jen jedna, a mám ji samozřejmě já, je zjevné, že ten druhý pravdu nemá. Buď záměrně lže, a pak ho musím ze lži usvědčit. Nebo to možná jenom nechápe, nevidí souvislosti, nemá ty správné argumenty. A proto ho musím o své pravdě přesvědčit, musím mu to vysvětlit. A tak vysvětluji, argumentuji, znovu a znovu to opakuji, zvyšuji hlas – a světe div se, on to pořád nechápe! A dokonce se snaží přesvědčit mě, že pravdu má on!

Už jsme si ukázali, že neexistuje jediná pravda – jsou jen různé úhly pohledu, různé verze téhož příběhu. Spory o to, kdo má pravdu a kdo se mýlí, vedou do slepé uličky. Začínáme spolu bojovat. Každý z nás vidí toho druhého jako natvrdlého, nechápavého, nebo dokonce neochotného pochopit.

Ve skutečnosti si potřebujeme vzájemně ujasnit své pohledy na věc: jak každý z nás situaci chápe a proč, co je pro každého z nás důležité, co každý z nás od toho druhého ve skutečnosti potřebuje.

Čeho vlastně chceme dosáhnout?

Pokud je mým cílem v rozhovoru přesvědčit toho druhého, že já mám pravdu, nebo že pouze moje řešení je správné, jsem předem odsouzená k nezdaru (a předtím možná k dlouhému a vyčerpávajícímu boji). Takový cíl nebo záměr prostě nefunguje.

Co jiného tedy může být mým cílem? Jak si zformulovat záměr, se kterým vstupuji do rozhovoru, abych místo boje dosáhla spolupráce? Dobrý cíl může znít třeba takto:

• Zjistit jak to vidí on – jaký je jeho příběh, jaké má on informace, jak se cítí, co chce …
• Popsat, jak to vidím já – podělit se o svůj příběh, vyjádřit svoje názory a pocity, říci, jaké jsou moje potřeby …
• Společně dosáhnout dohody nebo vyřešit problém.

Vzpomeňte si na nějaký obtížný rozhovor, který jste v poslední době vedli. Zkuste si odpovědět na otázky:

• Jaký je můj příběh?
• Jak to vidím já?
• Jaký je asi jeho / její příběh?
• Jak to asi vidí on / ona?

Pouze když se dokážeme podívat na situaci také z pohledu toho druhého, dostáváme se z pasti „rozhovoru o pravdě“ a můžeme začít hledat společné řešení.

A jak to vidíte vy?

Přeji vám mnoho úspěšných rozhovorů v březnu 2016!

Váš kouč Irma Bohoňková